Vraťme se však ještě do 70. let 19. století. Pravděpodobně s budováním druhého vstupu na konci ulice Přemyslovců dospěli znojemští občanští romantici k závěru, že jejich ušlechtilým zahradním a krajinným snahám bude třeba vytvořit oficiální organizační rámec. V roce 1877 vzniká myšlenka vytvořit znojemský Zalesňovací a okrašlovací spolek. Jeho stanovy byly zadány 4. června 1878. První valná hromada znojemského Zalesňovacího a okrašlovacího spolku se konala 5. srpna 1878. V tomto období šlo převážně o německé členství, neboť členství v tomto spolku bylo elitní, spojené s mecenášskými povinnostmi i vysokými členskými příspěvky (zakládající členové 15 zlatých). A bohatých mecenášů mezi českým obyvatelstvem Znojma tehdy nebylo mnoho.

Znojemští romantici budovali zahradní a krajinné úpravy nejen pro sebe, ale také proto, aby do Znojma přilákali solventní návštěvnickou klientelu, zejména z Vídně a jiných větších měst. Po roce 1879 začal Okrašlovací spolek zalesňovat a upravovat Gránické údolí. Celkem bylo v Gránicích vysazeno přes 100 tisíc stromků. V roce 1879 spolek vysadil 50 tisíc kusů jehličnanů, 9 tisíc bříz a 6 tisíc dubů, v roce 1881 16 tisíc akátů, v roce 1882 pod hradem i smrky, modříny, javory, olše, břízy a v dalších letech opět. Bylo to možné díky štědrým darům čestných členů spolku, jako byli např. Jindřich hrabě Daun z Bítova, hrabě Khuen-Belassi z Hrušovan a další. Spolek postupně zbudoval síť cest s můstky, které slouží dodnes. Proti proudu potoka vznikla na pravém (hradišťském) břehu tzv. Broschova cesta, vedoucí za Spálený mlýn a nazvaná po jednom ze zasloužilých lesníků, a Kernekerova cesta (předseda spolku v letech 1886 – 1895), jejíž existenci označuje Kernekerův kámen. Jak tvůrčí fantazie členů Okrašlovacího a zalesňovacího spolku pronikala dále do hloubi údolí, vznikla lokalita Lerchova lesíka s Lerchovou cestou, opět pojmenovaná po významném lesníkovi. Nachází se pod dnešní vodárnou na konci ulice Pražská a sestupuje serpentinami k levému břehu Gránického potoka, kde je i umístěn pamětní kámen Lerch-Weg 1896. Zároveň tím došlo k již zmíněnému přirozenému propojení se systémem starých cest na svazích pod Hradištěm (vozová cesta s kamenným mostem, křížová cesta).

V roce 1887 však rozsáhlý lesní požár zničil lesní porosty na svazích Gránic pod hradem. Spolek je však znovu zalesnil, upravil zde cesty a pěšiny, položil nové mosty a lávky, a proměnil tak celé údolí v místo vhodné k procházkám a odpočinku. To bylo možné zvláště po roce 1889, po zrušení vojenské střelnice v Gránicích a odkoupení pozemků na dně údolí od drobných vlastníků. Také pan Kerneker daroval spolku své louky, ležící při ústí Gránického potoka.

V roce 1871 byla dokončena výstavba železniční trati ze Znojma do Jihlavy, jejíž těleso (vysoký kamenný násep) procházelo okrajem celého Gránického údolí až do Citonic. Násep je však protkán tunely pro pěší a jedním z nich protéká i Gránický potok. To se stalo inspirací i pro zdánlivě drobný objekt Pivcova (Piwetzova) pramene z roku 1923, opět pojmenovaného po zdejším lesníkovi a zároveň členovi Okrašlovacího spolku. Náročnost řešení je v tom, že vlastní pramen je na opačné straně velmi vysokého náspu a je k němu přístup cihelným tunelem procházejícím pod železniční tratí. Pramen nalezneme ve stráni asi 40 metrů nad vlastním výtokem z upravené studánky.

Ještě dále proti proudu potoka vznikla nad Gránickým údolím kapličce podobná novogotická stavba nad studánkou U Samaritánky. O ní napsal pěknou pověst znojemský učitel a spisovatel Jiří Svoboda.

Kolem roku 1900 vzniká v mohutném tělese hradební zdi znojemského hradu ve svazích nad Dyjí třetí vstup do Gránic s vyhlídkou na Kraví horu. Gotizující branka ve zdi je dnes zazděná, takže současně k ní vede jen slepá odbočka.

V souladu s dobovými tendencemi se zvláště u staveb začal prosazovat historismus. Někdy na přelomu 19. a 20. století je čitelná historizující secese. S průběhem času pokračují a sílí přírodní monumentalizující snahy zpřístupňovat, dotvářet a formulovat dlouhé úseky krajiny a napojovat je na vycházkové trasy.

Za poměrně unikátní secesní zahradní lokalitu ve Znojmě lze považovat Krammerovu zahradu. Je situována na strmém ostrohu při soutoku Gránického potoka s řekou Dyjí, dnes při hrázi znojemské přehrady. Jméno podnikatele Friedricha Krammera se od roku 1920 objevuje mezi členy městského zastupitelstva ve Znojmě. Zahrada byla založena hned po roce 1900. I přes dlouhodobou neúdržbu ji doposud tvoří až bizarní propletenec stezek, plošin, schůdků, průchodů i uměle vytvořených skal a dalších zákoutí a objektů. Na vrcholku zahrady, na temeni monumentální svatoeliášské skály, byl zbudován kruhový litinový altán s barevnými skly. V tomto secesním prosvětleném prostoru musel za slunečného počasí návštěvník nabývat velmi emotivních pocitů. Bezmála kosmicky mohl působit tento zevnitř osvětlený altán na skalisku uprostřed lesů za temné hvězdné noci. Dnes z něj zbyly jen části obvodových zdí. Je zajímavé, že nejprve nechal Friedrich Krammer vybudovat zahradu s altánem, teprve počátkem druhé dekády dvacátého století vzniká historizující stavba romantické vily přímo ve skále nad řekou. Dodnes patří Krammerova vila mezi architektonické perly Znojma a působí, jako by zde na skále byla jen zavěšena. Bohužel není běžně přístupná a slouží pracovníkům Povodí Moravy. 

Drastické události I. světové války, rozpad rakouské monarchie a vznik první Československé republiky neznamenaly ve Znojmě zánik lesoparkových a krajinných tvůrčích aktivit, ba právě naopak. Organizační platformou zůstal Zalesňovací a okrašlovací spolek, doplněný o emancipovaný český element. Zpočátku starší němečtí členové spolku spolupráci s Čechy odmítali. Teprve příchod lesního rady ing. Jakuba Jirala znamenal obrat.

Na valné schůzi Okrašlovacího spolku 11. dubna 1921 byl Jakub Jiral zvolen do výboru a bylo rozhodnuto o dvojjazyčných legitimacích. Předsedou spolku zůstal starší Němec Johann Muck, ale organizační a tvůrčí aktivitu vykonával ing. Jiral.

První velkou a náročnou akcí nového Okrašlovacího spolku bylo propojení Gránic a Karolininých sadů, přičemž bylo nutno překonat strž odvodňující vnitřní příkop znojemského hradu. Podařilo se to kamenným mostkem, který byl později upraven na protáhlou plošinu. Nová stezka vznikla v roce 1923 a byla pojmenována po Johannu Muckovi, jak nás dodnes informuje nápis na přírodním balvanu s datací: 1923 – Muck Weg (Muckova cesta). V roce 1926 byla zhotovena nákladem spolku nová promenádní cesta, začínající nedaleko posledního domu na ulici Hradišťská, vedená po stráni nad silnicí k Hradišti do Lerchova lesíka. 31. 1. 1927 byla pojmenována po významném členu Zalesňovacího a okrašlovacího spolku a byl zde vztyčen kamen s nápisem Proksch Weg (Prokschova cesta). V dnešní době je cesta prakticky neprůchodná, neboť ji přerušuje novodobá zástavba a historický kámen byl rovněž zničen.

O německé loajalitě a dobré spolupráci s Čechy lze usuzovat i z dalších stavebních akcí. Zatímco Češi k 10. výročí vzniku republiky vybudovali ve Znojmě Jubilejní park (někdy také zvaný Hybešův sad), němečtí členové Okrašlovacího spolku vytvořili v Gránicích nad Broschovou cestou promenádní cestu v přírodním prostředí se stromovými dosadbami, tzv. Jubilejní cestu (Jubilaums Weg-1928), jdoucí až k historické silničce na Hradišti.

Na rozvoj a budování znojemských parků a lesoparků měla velmi významný vliv přítomnost vojenské posádky ve Znojmě, přesněji technické roty 24. pluku, které velel plukovník Jausen.  Ten přišel do Znojma z prachatické posádky v polovině dvacátých let a byl to právě on a jeho vojáci, kteří v letech 1952 až 1930 vybudovali rozsáhlou Cestu 24. pluku (její první úsek byl předán veřejnosti do užívání ve čtvrtek 6. srpna 1925 o páté hodině odpolední). Měla tři ramena, končící ve městě Znojmě, s nástupem na plošině u Gránického potoka naproti křížové cestě. Zde se nachází i kámen s datací 1925. Raritou cesty je ve skále vytesaný tunel (poblíž ulice Gránická) s datací 1930.

V roce 1938 plánoval znojemský česko-německý Okrašlovací spolek zřízení naučné botanické zahrady se vzácnou podyjskou květenou na nízkém skalisku nad Gránickým potokem zvaném Kroko (na hradišťském břehu pod znojemským hradem) a na přilehlé širší potoční nivě (dnes je zde kynologické cvičiště), ale vzhledem k pokročilé roční době byly práce odloženy až na jaro 1939. Mnichovská dohoda však přiřkla Znojmo Hitlerově třetí říši, načež dne 9. října 1938 obsadila město německá vojska. Nastalo období, které na dlouhá léta občanským a spolkovým aktivitám nepřálo. Velkolepé krajinné dílo budované přes sto let dospělo ke svému konci. Ještě v roce 1938 odešla ze Znojma nedobrovolně značná část Čechů, ing. Jakub Jiral byl ihned propuštěn, v roce 1942 byl dokonce zatčen gestapem, vyslýchán a vězněn. Teprve krátce p válce se vrátil ke své původní práci ve Znojmě. Po komunistickém převratu v únoru 1948 byl znovu propuštěn, později přišel o svůj znojemský dům a historickou sbírku zbraní.

Mezitím byla ze Znojma v letech 1945 – 1947 odsunuta většina jeho německého obyvatelstva. V dalších desetiletích postihl Znojmo do značné míry syndrom vysídlených Sudet. Městské parky a příměstské lesoparky trpěly v době neúdržbou a typickým nezájmem o životní prostředí. Teprve po roce 1989 došlo ze strany občanů města a následně i ve vedení města k iniciativám dát věci opět do pořádku a vrátit se k rozvíjení aktivit v příměstské krajině města i v samotném městě Znojmě.